VÝROBA DÍRKY

Zásadní vliv na technickou kvalitu fotografií pořízených dírkovou komorou má samozřejmě dírka. Pro dosažení co nejostřejších fotografii by měla mít optimální velikost, být pravidelně kulatá a měla by být vyrobena z co nejtenčího materiálu. Pravdou ovšem je, že kvalita a velikost dírky nejsou tak kritickým činitelem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Zajímavé snímky lze zhotovit v podstatě jakoukoli dírkou. Navíc samotná ostrost nemusí vždy být nejdůležitějším požadavkem. Fotografie z dírkové komory jsou v každém případě trochu méně ostré, někdy může být určitá neostrost dokonce zajímavým výrazovým prostředkem.

Optimální průměr dírky

Z principu dírkové komory vyplývá, že bod se zobrazuje jako malá ploška. Čím menší je dírka, tím menší je tato ploška, a tím ostřejší je vytvořený obraz. To ovšem platí jen do určité míry. Když je dírka příliš malá, uplatňuje se ohyb světla a neostrost se opět zvětšuje. Pro každou obrazovou vzdálenost (vzdálenost dírky od citlivého materiálu) tedy existuje optimální velikost dírky pro dosažení co nejostřejšího obrazu.

Pravděpodobně prvním, kdo se snažil najít vzorec pro výpočet optimálního průměru dírky, byl v polovině 19. století slavný matematik a fyzik Josef Petzval. Později ho zdokonalil britský držitel Nobelovy ceny Lord Rayleigh. Vzorec, na kterém pracoval deset let a který je dodnes platný, publikoval ve své knize Nature v roce 1891. Od té doby vzniklo několik dalších vzorců, často odvozených od stejného základu.

Výpočet navržený Rayleighem upravený tak, aby výsledkem byl průměr, nikoli poloměr, můžeme zapsat takto:

d – průměr dírky

f – obrazová vzdálenost

l – vlnová délka světla (obvykle se používá vlnová délka žlutozeleného světla 0,00055 mm)

Pro snadný výpočet optimálního průměru dírky, respektive optimální obrazové vzdálenosti můžete použít program PinholeDesigner.

Mikrofotografie dírky 0,2 mm.

Výroba dírky

Velmi přesné dírky různých průměrů, většinou vyrobené pomocí laseru z ušlechtilých materiálů, je možné koupit u několika firem (viz odkazy). Dobrou dírku si však může jednoduše vyrobit každý sám.

Stačí z plechovky od nápoje vystřihnout kousek plechu, přibližně 4 x 4 cm. V místě, kde bude dírka, je třeba plíšek hrubším brusným papírem zbavit laku, co nejvíce ho zeslabit a následně přebrousit jemným brusným papírem. V plíšku položeném na rovné dřevěné podložce se ostrou jehlou opatrně vytvoří co nejmenší dírka. Pozor, na jehlu se musí zatlačit nějakým tvrdým předmětem, aby vám tupý konec neporanil prst. Spodní strana dírky se přebrousí jemným brusným papírem, který odstraní vytlačený materiál. Do dírky se znovu vloží jehla a mírným tlakem a otáčením mezi prsty se dírka zakulatí. A opět přebrousí. Postup je třeba opakovat, než se docílí požadovaného průměru. Při troše trpělivosti tak vznikne pravidelně kulatá dírka ve velmi tenkém materiálu.

Měření dírky

Způsobů, jak změřit právě vyrobenou dírku, existuje několik. Nejjednodušší je asi použít pouze lupu a pravítko. Přesnějšího měření lze ale docílit za pomoci zvětšovacího přístroje. Do rámečku pro film se vloží zároveň dírka a průsvitné pravítko a jejich obraz se promítne na bílý papír. Čím více bude zvětšovací přístroj vytažený, tím bude měření přesnější. Jednoduchým výpočtem pak zjistíme měřítko zvětšení a následně velikost dírky. Pro názornost uvedu příklad: na promítnutém obraze pravítka se šest promítnutých centimetrů rovná 60 centimetrům. 60 : 6 = 10, obraz je tedy zvětšen 10krát. Promítnutý obraz dírky je tři milimetry. 3 : 10 = 0,3, skutečný průměr dírky je tedy 0,3 milimetru.

Číslo clony

Aby bylo možné změřit expoziční čas, je nutné znát číslo clony dírkové komory. Vypočítáme ho jednoduše, když vzdálenost dírky od citlivého materiálu vydělíme průměrem dírky. Je ale třeba mít na paměti, že při delších časech je nutné dobu expozice ještě prodloužit v důsledku tzv. Schwarzschildova jevu (viz Stanovení expozice pro dírkovou komoru).